U některých zvířat nám jejich barva přijde naprosto logická. Například rosnička je zelená proto, aby se ztratila v trávě. Nebo takový malý svišť je hnědý, aby splynul s okolní hlínou. Některé druhy žab jsou naopak zbarveny zářivě červeně. Mají varovat případného nepřítele, že jsou jedovaté. To vše je celkem jasné.
· Ale proč vytvořila příroda tapíra, která vypadá jako špatně vyvolaný černobílý snímek, mi jasné není.
· Nebo to možná svědčí o tom, že jí došla černá barva.
Tapír čabrakový má černou hlavu, krk a končetiny.Zbytek je bílý. Je to vůbec zajímavý tvor. Je velice podobný našemu divokému praseti, ale není s ním vůbec příbuzný. Jeho mláďata jsou krásně pruhovaná, hodně podobně jako právě u divokých prasat. A ještě jednu vlastnost mají obě zvířata společnou. Pokud matka cítí, že by její mláďata mohla být v ohrožení, neváhá nasadit i svůj vlastní život. Příroda si prostě umí pohrát.
Dlouho byl ukrytý
Tapír je až dva a půl metru dlouhý a přes metr vysoký. Cestovatelé dlouho nechtěli připustit, že by se (krom tapíra jihoamerického) někde na světě vyskytoval ještě jeden druh. A to i přesto, že se zmínky o něm objevovaly už ve staré čínské literatuře. Zřejmě se uměl dobře maskovat.
· Tapír čabrakový byl tedy objeven až o tři staletí později po svém příbuzném.
· Bylo to ve století devatenáctém.
Tapír čabrakový je býložravec, který vychází za potravou hlavně navečer a v noci. Můžete ho potkat v Malajsii, na Sumatře v Thajsku, kde tvoří malá stáda. Ale není problém zahlédnout i nějakého samotáře. V zoologické zahradě ho tak často nespatříte. Ve všech evropských zoologických zahradách je jich pouhých čtyřicet pět. Ale do světa za nimi nemusíte. Tři zoologické zahrady, které tapíry chovají, jsou v České republice. Je to zoologická zahrada v Praze, ve Zlíně – Lešné a v Ústí nad Labem.